Příběh jednoho dubu

Přemýšlejte o energii uložené v žaludu. Vložíte ho do země a exploduje do dubu.
                                                                                            George Bernard Shaw 

Není pochyb o tom, že to tak je. Vlastně od dětství jsem byl tímto jevem tak trochu fascinován. Dumal jsem často nad tím, jak z titěrného semínka může vyrůst takové stromisko. I když jsem snad důležité věci pochopil, stupeň fascinace to nezměnilo. Do dubového lesa jsem v dětsví chodil na houby, v zimě sáňkovat, v létě na výlety a později, když dozrála k tomu doba, tak i na rande. Duby mě nějak doprovázejí celý životem. Když jsem studoval na vysoké škole, chodíval jsem fotografovat staré duby kolem Janohradu v Lednickém parku. Stejné okouzlení tímto stromem na mě padlo, když jsem začal objevovat krásu hrází jihočeských rybníků, na kterých jako živé poselství stále rostou duby z období Rožmberků.





Jeden další dub mi docela razantně vstoupil do života díky přání mého zákazníka.
Přál si dub na svoji zahradu, ale aby nemusel čekat na tu mohutnost minimálně nejbližších 140 let, vybrali jsme společně jeden z amerických dubů, který sice není tak dlouhověký jako náš dub letní, ale přeci jenom roste o dost rychleji. Byl to dub červený - Quercus rubra. Příběh tohoto dubu začal někdy v dubnu roku 2008.

Když mi dopravce od dodavatele přivezl zmíněný strom, měl obvod kmene necelých 25 cm asi metr nad zemí. Obvod, ne průměr. Na výšku měl podle odhadu necelých 5 m. Těšil jsem se z něj, ale zároveň trpěl. Dub měl poškozený zemní kořenový bal i kmen. Měl jsem obavy sázet ho člověku, který se na strom tak neuvěřitelně těšil. Bál jsem se, že případné zklamání z toho, že by strom neprosperoval, by bylo příliš velké. Vše dopadlo dobře, dodavatel mi poslal nový dub, který byl zcela v pořádku a měl i dokonce hezčí korunu. Ten jsme vysadili a roste už 10 let zdárně do krásného, mohutného stromu.

Co ale udělat s dubem číslo 1, který byl sice na dvou místech dost razantně poškozený, ale mrtvý nebyl? Po dlouhém přemýšlení jsem mu našel na zahradě místo - nevěděl jsem ale jestli je to místo trvalé, nebo dočasné. Touha žít byla ale u dubu obrovská. Kmen se hojil několik let, a rozpadlý bal zdržel strom ve vývoji v prvních letech. Ale žil. A pak začal růst a prosperovat. V roce 2017 jsme s manželkou s definitivní platností rozhodli, že na naší malé zahradě nemůže zůstat. Náš dub totiž neustále přibýval na kráse i objemu (u stromů je to jinak než u lidí) a ukázalo se, že místo, které chceme využít pro zbudování nové užitkové zahrady by bylo stále ve větším a hustějším stínu. Strom měl v tuto chvíli odhadem něco málo přes 8 metrů a obvod kmene těsně nad 60 cm. Byl to už pěkný macek, i když z fotografie to tak patrné není.

Říká se to těžce, ale byly jen dvě možnosti. Vyřezat, nebo přesadit. Říkám to na rovinu, byl jsem připravený na obě varianty. Ale vyřezat strom, který už jednou vyhrál hodně těžký boj o život mi přišlo jako nefér. Tak jsem ho s velkou obavou nabídl zdarma "za odvoz" třem lidem. Chtěli ho nakonec všichni - i to byl pro nás velmi pozitivní šok. Dostala ho rodina, která se rozhodla jako první. Všichni jenom chtěli vědět, jaké šance stromu dávám. Zachoval jsem se jako diplomat a odhodlaně říkal, že 50 na 50. Když nastal den D, byli připraveni lidé, mechanizace i velký náklaďák s hydraulickou rukou.

Navzdory plánům, akce vůbec nešla dobře. Červená kružnice kolem kmene stromu naznačuje, o jak velký kořenový bal jsme se usilovali. Byl to kompromis mezi tím, co jsme si mysleli, že jsme schopni manipulačně zvládnout a co by stromu snad mohlo na přežití stačit.

Příprava na vyndání stromu trvala delší čas, než jsme si mysleli. Kořenů bylo hodně (naštěstí) a úporně se snažily nepolevit. Čas plynul rychleji, než jsme počítali. Krátký listopadový den utíkal tempem olympijského šampióna.

Původně naplánované použití malé mechanizace na náš doubek nestačilo. Nakonec jsme museli požádat o pomoc naše družstvo, Přijel od nich manipulátor - největší a nejsilnější stroj, který se mohl do prostoru vůbec dostat. Nešlo to.

Nijak jsme se nemohli dostat k hlavnímu kůlovému kořenu, který strom kotvil v půdě obrovskou silou. Utrhli jsme nejsilnější popruh, jaký jsme měli k dispozici. Vše vypadalo pesimisticky. Ale měli jsme jedno obrovské štěstí. Řidič družstevního stroje neřekl to, co by mnoho chlapů na jeho místě řeklo. Žádné nadávky, žádné klení, ani smrt v očích. Čím více to nešlo, tím více se snažil vymyslet něco, aby to šlo.

Nakonec to přece jenom šlo. Kůlový kořen povolil a strom bylo možno naložit na lžíci nakladače. Při každém pohybu ale z kořenů opadávaly velké bloky půdy a kořeny se obnažovaly více, než se mi zdálo přijatelné. Bál jsem se, ale tento strach jsem se snažil nepřenášet dál. Měli jsme nachystanou pěknou zásobu juty, abychom kořenový bal ochránili a stromu to trochu ulehčili. Nešlo to, bylo to stejně marné jako balit osobní auto do kapesníku. Ještě na místě jsem ze stromu uřízl několik větví, jako předzvěst povýsadbového řezu.

Strom jsme naložili na náklaďák. Dík patří i jeho řidiči, protože byl stejně klidný i konstruktivní jako řidič družstevního manipulátoru. Na kořenovém balu ještě na chvíli plápolala zcela zbytečná juta. Tento obrázek vystihuje, jak vše bylo špatně - proporčně malý bal, kořeny trčící do prostoru, půda, která se s každým pohybem auta pomalu střásala z kořenů. Kdybych podobnou akci viděl u nějakého kolegy, nejspíše bych byl velmi kritický a komentoval to jako zcela neprofesionální postup. Jako odpustek jsem používal pouze argument, že všichni dotyční co tady jsou, tak velmi chtějí, aby to dopadlo dobře. A já, i stromem "obdarovaná rodina" do toho dala svůj čas, energii i peníze na dopravu a mechanizaci. Nebylo v tom ani ždibek komerce. Bylo už hodně pozdní odpoledne a se stromem jsme se chystali na pouť dlouhou necelých 40 km.

Když jsme strom vykládali na novém místě blížil se soumrak.

Strom naštěstí dobře zapadl na připravené místo. Tma byla na dosah. Vše, co se dělo potom by si po pravdě žádalo medaili pro oba chlapy, co pokračovali na záchraně stromu. Nejlépe zlatou, nebo ještě nějakou cennější. Byl jsem jediný, kdo neměl čelovku. První část sázení byla věnována "tlakovému" nahrnování zeminy ke kořenovému prostoru, abychom vyloučili možnost vzniku vzduchových kapes v oblasti kořenů. Už za úplné tmy dostal strom kořenovou kotvu. Bylo to jediné možné řešení, jak strom v půdě stabilizovat. Kůly by byly k ničemu. Tato etapa nemá fotografickou dokumentaci, byla už tma jak v pytli. Ještě pár dnů po akci jsem se ke stromu vrátil a ořezal z něj další větve. Důvod byl zřejmý - fragmenty kořenové soustavy (30-40 %?) by logicky nemohly uživit 100% větví. Když bylo vše hotovo, měli jsme před sebou ještě jedno těžké a dlouhé období. Čekání na jaro.

Když už jsme do doubku investovali tolik lidské energie, všichni jsme doufali v šanci, doufali jsme v úspěch. I když, pragmaticky vzato, průběh celé akce nám moc optimismu dávat neměl. Ale i tak jsme doufali.

Když přišlo jarní oteplení, které se zdálo jako definitivní, připadal jsem si jako lékař. Stromu jsem naordinoval Lignohumát od Forestiny. Je to látka na přírodní bázi, která mimo jiné působí na vitalitu kořenové soustavy a na vylepšení příjmu vody a živin rostlinou, stejně jako na transport živin do všech živých částí stromu. O tomto přípravku jsem párkrát mluvil i v televizi, protože v něj opravdu věřím. Druhým bodem záchranné operace byla zálivka - ne kropení, ale opravdová, s rozumem prováděná zálivka.

No a pak to přišlo. Jarní sluníčko se zakouslo do půdy a začala doba telefonování. První zpráva zněla jasně - od nových majitelů stromů - "Pavle, zdá se nám, že pupeny stromu jsou tlustější, než byly na podzim". Říkal jsem na to, že je to fajn, ale ještě nic to neznamená. Druhá zpráva dorazila brzo na to, a byla stejně optimistická - "vidíme zelenou barvu", o pár dnů později - "jsou vidět listy" . Vždy jsem ale svůj optimismus krotil, vím, že ze starých zásob stromy umí přinést narašit a pak stejně uschnou. V červnu měl strom nejenom pěkně vyvinuté listy, ale na většině svých větviček i zřetelné, 20-30 cm dlouhé přírůstky. Ještě se o něj budu, jak se znám, pár let strachovat, ale jedno je jisté. Je dobré, že jsme to celé podnikli.

A na závěr ještě jedna dobrá zpráva od majitelů zněla asi takto nějak : "Pavle, na stromě sedávají ptáci a ráno nám zpívají do ložnice"! A moje odpověď - "to je přece logické, za prvé, váš nový strom je nevyšším a asi jediným trošku narostlým stromem ve vašem satelitním mini městečku. A za druhé - ten ranní zpěv si přece zasloužíte! Až do ložnice."