Když jsem se jednou vracel domů ze silvestrovské oslavy – nutno přiznat, že už je to pár let – tak mě na potemnělém chodníku potkal veselý střapatý chlapík s nejistým krokem. Zářil spokojeností a tak se ani nedivím, že mě familiárně vzal kolem ramen, lehce na mě fouknul závan nějaké whisky, nebo co to bylo, zaostřil na mě, a když jeho hlava byla u mé hlavy jenom kousek, zařval na mě. „Co si přeješ do nového roku, vole?“
O tomto roku není zapotřebí psát nic obecného, všichni dobře vědí. Končil číslem nula a nulovou hodnotu pro mnoho z nás i měl. Nebudu daleko od pravdy, když řeknu, že nula by ještě nebylo to nejhorší, co nás potkalo, když vím, kolik osudů skončilo v hlubokém finančním a duševním minusu. Letošní rok Nula mi ale ve všech těch tahanicích něco dobrého i dal – a nemyslím to rozhodně materiálně.
Asi nejhlavnější zásluhou roku Nula bylo odkrytí karet lidských charakterů.
