Araukárie a spol.

Při návštěvách zahradních center se občas můžeme potkávat se zvláštní rostlinou, která už na první pohled vypadá, jakoby byla trochu z jiného světa. Její tmavě zelené šupiny a velmi řídce rostoucí větvě, ji zejména v mladistvém období propůjčují podivný a rozhodně nepřehlédnutelný vzhled. Dokonce i jméno této dřeviny působí dojmem docela exotickým. Dostala jméno podle chilského města a provincie  Arauco - jmenuje se Araucaria. Čeština pro tento strom zvolila jméno blahočet, často se ale používá i lehce upravené slovo araukárie.

Araukárie jsou vývojově velmi staré dřeviny, vznikly v období druhohor – přibližně před dvěmi stovkami miliónů let. Byla to éra dinosaurů, ptakoještěrů, stromových kapradin a obřích přesliček.  Extrémně pichlavé šupiny některých araukárií, vznikly pravděpodobně už na začátku vývoje těchto dřevin, jako přirozená ochrana proti mohutným býložravým ještěrům této doby. Tyto šupiny jsou u některých druhů opravdu pozoruhodné a často bývají jedním z hlavních důvodů, proč jsou tyto stromy tak obdivované. Původně se araukárie vyskytovaly na obou polokoulích Země, ve formě zkamenělin byly jejich zbytky nalezeny dokonce až ve Skandinávii  nebo v Grónsku. Proto bývají tyto stromy po právu často označované jako živé zkameněliny.

Jeden z mnoha zástupců tohoto rodu se také pěstuje i jako pokojová rostlina. Jedná se o druh označovaný jako Araucaria heterophylla, nebo také Araucaria excelsa. V lidovém názvosloví bývá označovaná jako „pokojová jedlička“, což je sice milé, ale ve skutečnosti zcela nepřesné jméno. Tento druh lze pěstovat v místnostech, které jsou dostatečně světlé, ale během zimního období poměrně chladné. Ve své domovině – na ostrově Norfolk v Tichém oceáně – dorůstá až do velikosti kolem 50 m. I v bytových podmínkách ale roste poměrně bujně, proto se hodí spíše do vysokých hal konferenčních budov, než pro pěstování v malých bytech.

Mnohem větší zvědavost, někdy dokonce vzrušení, způsobuje jiný druh. Už samotné jméno tohoto stromu -  Araucaria araucana - zavání dálkou a tajemstvím.  Je to národní strom Chile a také zároveň nejodolnější druh celého rodu. Je to právě tento druh, který se objevuje ve větších zahradních centrech zejména v jarním období. Obvykle bývá nabízen mezi venkovními rostlinami, ale jeho nároky na pěstování jsou velmi specifické. Tato araukárie se relativně často pěstuje v Západní Evropě, kde občas dorůstá i do velikosti nad 15 m. Vůči mrazům je ale odolná jenom částečně.  K dobrému růstu potřebuje dobře propustnou, vlhkou, humózní půdu, která však nesmí být trvale zamokřená. Pro tyto araukárie je také důležitá vysoká vlhkost vzduchu, která ovlivňuje i schopnost přezimování. V suchém klimatu dost významně trpí.  Na zvláště příznivých stanovištích vzácně roste i u nás celoročně venku, ale tento způsob pěstování je riskantní. Bezpečnější, i když trochu nepohodlné je pěstování této araukárie ve větší nádobě, která se i s rostlinou na zimu stěhuje do bezmrazých prostor.

 

Druh  Araucaria araucana vytváří velké šištice, které ukrývají 50 - 200 semen. Tato semena velikostí předčí jádra vlašských ořechů. Jsou nejenom jedlá, ale mají vysokou nutriční hodnotu a dobrou chuť. Jejich obrovskou výhodou je i jejich dlouhá skladovatelnost. Araukárie jsou však dvoudomé rostliny, takže případná úroda se dá očekávat pouze v případě, že blízko sebe roste samčí i samičí jedinec. Do pohlavní zralosti se strom dostává přibližně kolem padesátého roku života.

Do rodiny araukárií náleží ještě další dva zajímavé rody. Běžně si je sice na zahrádce nevypěstujeme, ale jsou tak zvláštní, že za zmínku stojí. Prvním z nich je rod Agathis, který má své zástupce od Malajsie, přes Indonésii, až po Austrálii. Roste i na Novém Zélandu, kde je vnímán jako národní strom. V řeči místních Maorů bývá nazýván jako Kauri. Je to obří strom, který vytváří rovný a pravidelný kmen poskytující velmi cenné dřevo, které je lehké, ale pevné a dobře odolávající vodě. Bylo zejména v minulosti používané na stavbu lodí a výrobu střešních tašek. Ze stromu Agathis se získává cenná pryskyřice kopál (nebo Kauri – Kopál), která po ztuhnutí připomíná jantar. V minulosti patřila k nejdůležitějším obchodním artiklům Nového Zélandu, neboť se z ní vyráběly fermeže a laky nejvyšší možné kvality. Teprve se vznikem syntetických materiálů význam kopálu poklesl. Místní Maorové však kopál nadále využívají, pokud je živice ještě čerstvá, používají ji jako žvýkačku, starší tuhou živici využívají k topení i ke svícení. Za největší žijící strom se považuje jedinec rostoucí ve Waipoa Forest na Novém Zélandu. Domorodci mu říkají  Tane Mahuta – Bůh lesa. Přesahuje výšku 50 m, obvod u paty kmene činí 14 m, odhaduje se, že je minimálně 1200 let starý.

Do čeledě araukáriovitých  patří ještě jeden druh, který náleží mezi opravdové rarity. Je to jenom relativně nedávno objevený strom Wollemia nobilis. Objevil ji v roce 1994 asi 200 km od australského města Sydney, jistý David Noble v zapadnutém údolí národního parku Wollemi. Podle jména parku dostala rostlina i své jméno, i když se místy uvádí, že jméno rostliny vzniklo na počest jejího objevitele. Podobnost druhového jména se jménem objevitele je jenom náhodná (slovo nobilis znamená „vznešený“).

Tento neobvyklý jehličnan roste ve zmíněném údolí ve velmi omezené populaci čítající méně než 100 kusů stromů. Blízce příbuzné druhy byly mnohokrát objeveny ve formě fosilních nálezů v různých oblastech Austrálie. Podle výzkumu zkamenělin se usuzuje, že poslední živé rostliny vyhynuly asi před dvěma milióny let. Zachování miniaturní populace ve Wollemi National Park lze tak bez nadsázky považovat za malý biologický zázrak.