Stromy, děti, parky a my

Už poměrně dlouhou dobu pozoruji, jak a kterým směrem se v naší společnosti vyvíjí pohled na stromy. Nechci rovnou říct, že by snad všechno bylo špatně, ale stejně si myslím, že všechno v pořádku není. Jestli se pletu, vyveďte mě z omylu, ale mám pocit, jakoby stromy stály tak trochu mimo zájem té obrovské komunity lidí, kteří se ve svém volnu věnuji zahradničení. Mám na mysli takové ty nejobyčejnější stromy, které si umíte představit. Ty s těmi zelenými listy, žádné kulovité katalpy, červenolisté javory či extravagantní cedry, které si na velký nezájem stěžovat zatím nemohou.
Kytičkám - těm je hej. Těch si každý všimne, kdekdo je má rád a jsou i zástupy těch, co je milují. A zvláště teď, na rozhraní zimy a jara stačí pár barevných buněk v květináči a láska jako trám je hned na světě. To u stromů je to trochu jinak. Stromům tak trochu chybí silná střední třída. Jedni tvrdí, že stromy jenom dělají bor... (ani se mi nechce napsat to slovo celé), furt z nich padá nějaké listí, posedávají na nich nějací ptácí, kteří kálejí na auta, no škoda se rozepisovat, protože lidé tohoto typu tento, či podobný blog nikdy neotevřou. Na druhé straně pak stojí ortodoxní ochránci. To jsou ti, kteří nesnesou zvuk motorové pily, neboť živé buňky je třeba chrániti do poslední živé mitochondrie, nehledě na to, že zanedbané stromy  mohou zabíjet. I ve vztahu ke stromům potřebujeme silnou střední třídu. Ne silnou ekonomicky, ale silnou mentálně. Do této skupiny patří ti, kteří vědí, že stromy potřebujeme, ale že občas musíme ty staré a nebezpečné vyměnit za mladé a zdravé. Střední třída by měla dětem říkat, jak to vlastně je. Vlastně říkat je málo, tabletové děti tomu stejně moc nerozumí. Cesta k normálnímu vztahu dětí ke stromům vede trochu jinudy. Ani ne tak přes  vyučovací hodiny, jako skrze hry a pobyt pod korunami stromů.

Na svých cestách po stromech často pokukuji a kromě listí, květů, kůry a pokroucených kmenů, velmi často vidím ještě něco navíc. Kde to jenom trochu jde - motají se děti.



Ne že by je zajímala nějaká velká teorie - to tedy ani náhodou. Ale honí třeba veverku, a ta se nejlépe cítí právě na stromě. Takže celkem logicky utíká právě tam, aby si s malým nezbedou trochu zalaškovala.

Po stromech se také dá parádně lozit a také se trochu  z patra  dívat na dospěláky, kteří stejně ničemu pořádně nerozumí.

Strom je útočiště, které dává pocit bezpečí a příležitost pro hru.

Možná by bylo zajímavé podívat se do tváří dětí, jak jsou ve společnosti stromů spokojené. Je mi líto, ale to nemohu nabídnout. Proto jsem musel lehce rozmáznout dětem jejich obličeje, neboť bez souhlasu jejich zákonných zástupců nemohu jejich obličeje zveřejňovat. V jednom případě jsem byl dokonce při focení z dětského ráje vykázán, že nemám děti co fotit. To ovšem na věci nic nemění, že dětem je v parcích prostě dobře, za předpokladu, že se tam nenudí.

Zdá se mi, že některé civilizace pochopili, že nejlepší cesta k výchově vede tudy, kde je prostě příjemně, kde je zábava a také trochu toho dětského dobrodružství. Proto se v korunách stromů budují různé dětské prvky, které toto dobrodružství a hru, dětem umožní.

Některé tyto prvky jsou určeny starším dětem...

 

... jiné zase dětem menším.

Dětská hřiště vybudovaná v korunách stromů sice nejsou za každým rohem, ale nejsou v některých zemích až tak extrémně neobvyklá. Pomalu se dostávám k tomu, co se mi opravdu zdá docela podstatné.

Přemýšlím totiž nad tím, jak se děti, které část dětství prožijí na hřištích pod korunami stromů, budou ke stromům chovat, až se z nich stanou zralí dospěláci.

Pochybuji, že z každého toho tvorečka vyroste uvědomělý občan, který bude vědět, kolik tun prachu zachytí stromy na jednom hektaru parku, nebo o kolik se díky transpiraci zvýší relativní vlhkost vzduchu v horkém letním dnu uprostřed rozpáleného města.

Předpokládám ovšem, že většinou si tyto bývalé děti vzpomenou na pěkné chvíle svého mládí,  které prožily v prostředí, kde stromy hrály sice zdánlivě vedlejší, zato ve skutečnosti velmi podstatnou roli. Nevím to zcela jistě, ale myslím si, že právě tyto chvíle rozhodují o tom, jaký vztah ke stromům budou  příští dospěláci vlastně mít. A když se to vezme docela pragmaticky, je to docela důležitá věc i pro nás. Až budeme bezmocní, nebo téměř bezmocní důchodci, budou to právě tyto děti, které budou rozhodovat o tom, v jakém prostředí dožijeme zbytek svého života.