Jak knížka ke svému jménu přišla - ukázka č.3

Moje knížka NA ZAČÁTKU BYL RÝČ ještě potřebuje ke spatření světa asi pár dnů navíc, proto mám pro ty nejméně trpělivé čekatele ještě jednu ukázku. Než se dáte do čtení, dovolte prosím kratičké vysvětlení o tom, jak ke svému jménu vlastně přišla.

Ať se to komu líbí, nebo ne - na začátku lidského pokroku nebyl ani internet ani plynový sporák. Možná že to byla kamenná sekyra, možná kopí, ale když byl objeven rýč a touha rýt, zpracovávat půdu a cosi dopěstovat, tak teprve tehdy dostaly dějiny lidského bytí pořádný náboj. Přiznávám, je v tom i trochu poetického i historického, ale zejména několik vlastních zkušeností, které mě dovedly k fejetonku, který jsem pojmenoval tak, jak posléze i celou knížku samotnou. Původně jsem myslel, že to bude první kapitolka celé knížky, nakonec jsem ji posunul o jednu pozici dále. První kapitola se jmenuje O zahradní terapii, ale na tu si budete muset počkat. Takže na ukázku:

Jedna moje známá je velmi pověstná svými brilantními výroky. Obvykle mě nechávají v klidu, protože tuto dámu už dobře znám. Jednou mě ale opravdu na pár sekund zcela zaskočila. Řekla, že
když jenom vidí rýč, celá se osype vyrážkou. Bylo to metaforické, ale o jejím vztahu k zahradničení to přece jen něco vypovídalo.

Nejdříve jsem měl tendenci trochu se pozlobit, ale rázem jsem si vzpomněl na sérii svých zážitků, které u mě způsobily, že místo hněvu mě ovanula pouze vlna nesmírného pochopení a empatie. Můj příběh se odehrál někdy v roce 1996 nebo ’97, když jsem za jednu zahradnickou sezónu zničil tři rýče. Když mi v násadě praskl i ten čtvrtý, propadl jsem krátké depresi. Rýč byl už tenkrát pro mě velmi důležitým pracovním společníkem. Rozhodl jsem se tedy pro radikální řešení. Koupil jsem si hezky vytvarovaný rýč od renomované společnosti – a mimochodem mám ho dodnes. Nebylo by na tom vlastně nic tak divného, snad jenom to, že jsem za něj utratil pořádnou sumu z rodinného rozpočtu. Ještě nějakou dobu mě kousalo svědomí, že jsem si dovolil pořídit docela luxusní předmět. Naštěstí tento pocit zmizel rychle, hned jak jsem rýč zapojil do pracovního procesu. Pochopil jsem, že nenávist k práci, jakou projevila moje známá, co se osypává při myšlence na rýč, může velmi snadno vytvořit šmejďácké, nekvalitní a nepohodlné nářadí. Funguje to ovšem i  naopak  – pracovat s  dobrým nářadím může být opravdovým zážitkem, radostí a směsí pozitivních emocí. Došlo to tak daleko, že můj vřelý vztah k jednomu rýči přerostl do fáze všeobecného zájmu o tento druh nářadí. Rytí, kopání a sázení rostlin – tedy činnosti, které běžně vykonávám – mě začaly zajímat i po stránce historické. Místo abych fyzicky ryl a kultivoval zahrady, ležel jsem v knížkách a pátral po dějinách rytí a sázení. V čase jsem proplul až do prvního století našeho letopočtu, kdy ve starém Římě žil Lucius Columella, průkopník nových zemědělských i zahradnických postupů. Columella nepochybně něco jako rýč používal, neboť se zachovala jeho teorie sázení. Doporučoval, aby se jamky pro sázení kopaly rok předem. Zdá se to poněkud úsměvné, neboť pulzující tempo našeho světa tento komfort příliš neumožňuje. Svoji logiku ten návrh ale rozhodně má, protože onen římský farmář ještě navrhoval, aby se v případě špatné půdy vložila do jamky sláma a zapálila se. Znamenalo by to přímé obohacení půdy o některé druhy živin a také vylepšení její struktury, neboť velké hroudy by se následkem žáru snadněji rozpadly a kořeny nově vysazených rostlin by to hned v začátku života měly o něco lehčí. Do dějin rýče se výrazným způsobem zapsal také irský mnich svatý Fiacre, což byl svým způsobem trochu záhadný chlapík, mimo jiné známý velkou znalostí léčivých rostlin. Kolem jeho postavy vznikly  různé mýty i pověsti. Na konci 6. století nebo začátkem století 7., nevíme to přesně, se mnich Fiacre rozhodl přestěhovat ze svého Irska do mnohem úrodnější krajiny střední Francie v oblasti Burgundska. Místního bohatého biskupa požádal o darování půdy, aby se mohl na místě usadit a střídavě provozovat mnišskou i zahradnickou činnost. Burgundský biskup byl nakloněný Fiacrovi pomoct, jenom nebylo celkem jasné, kolik té půdy by měl biskup mnichovi poskytnout. Nakonec se snad domluvili na tom, že to bude tolik půdy, kterou kněz stihne zrýt za jeden den. Nepochybně se do toho pustil s velkou vervou, neboť jedna z verzí tvrdí, že to bylo za jeden den 3,6 hektaru. Jenom pro představu – 3,6 hektaru odpovídá ploše přibližně 5 fotbalových stadionů. Kdo někdy ryl na své zahradě, pravděpodobně zaváhá, jestli má této informaci věřit. I kdyby to bylo s velkou Boží pomocí, je to přece jenom tak velká plocha, že i  s  nejlepším rýčem světa by to byl jistě nadlidský výkon. Naštěstí ještě existuje druhá verze této pověsti, která tvrdí, že mnich pouze obryl obvod pozemku o celkové ploše 3,6 hektaru. Ať to bylo, jak chce, svatý Fiacre se stal patronem rytí a později i obecným patronem všech zahradníků. Je to fajn, pozitivní vzory potřebují všichni, nás zahradníky nevyjímaje.