Ať se daří stromům, žížalám a včelám.

Když jsem se jednou vracel domů ze silvestrovské oslavy – nutno přiznat, že už je to pár let – tak mě na potemnělém chodníku potkal veselý střapatý chlapík s nejistým krokem. Zářil spokojeností a tak se ani nedivím, že mě familiárně vzal kolem ramen, lehce na mě fouknul závan nějaké whisky, nebo co to bylo, zaostřil na mě, a když jeho hlava byla u mé hlavy jenom kousek, zařval na mě. „Co si přeješ do nového roku, vole?“

No to bude zase rozhovor, pomyslel jsem si v duchu a soustředil se, abych udržel naši společnou rovnováhu, což nebylo úplně jednoduché. Pak jsem si vzpomněl, že na jednom školení nás učili, že když potřebuji získat čas, tak mám odpovědět otázkou – politici že to dělají běžně. Tak jsem to zkusil a rovnou mu to vrátil. „A co si přeješ ty, kamaráde?“ Možná ho zaskočilo to oslovení, evidentně se však zamyslel nad mojí strategií a chvíli hledal mezi svými závity formulaci pro vlastní odpověď. Když ji našel, přidržel si mě, opět doostřil a poněkud méně hlasitě řekl. „Přeji si, ať se daří stromům, žížalám a včelám, vole!“ „Slyšíš - žížalám a včelám - povídám“. Na chvilku se zamyslel a nakonec ještě dodal – „ a řekni to všem“. „Jasně, kamaráde, jasně“, trochu jsem byl z toho vedle a snažil se vymanit z jeho objetí. Když se to povedlo, místo svého přání jsem ještě rychle dodal – „šťastný a veselý – kamaráde“. A rychle jsem spěchal nočním městem domů. Když už jsem byl dost daleko, ještě jsem slyšel, jak na mě volá – „ a řekni to všem, vole“.

Na svého pana ožralu intelektuála ze silvestrovské noci jsem si vzpomněl až po letech, když v mé poště přistál citát Charlese Darwina z jednoho jeho posledních publikovaných textů. Jeho poslední knížka byla věnována červům – a tedy i žížalám. Stálo tam, že: „Bez činnosti těchto skromných tvorů, kteří nevědí nic o prospěchu, jaký přinášejí lidstvu, by zemědělství, jak ho známe, bylo velmi obtížné, ne-li zcela nemožné.“

Můj život mi někdy připomíná železniční stanici plnou výhybek a vlak, který jede do stanoveného cíle. V ten den, kdy v mé poště přistál tento Darwinův citát, můj vlak dostal jiný cíl. Přehodil jsem výhybku a místo předem naplánované práce jsem se jal hledat něco o žížalách. Čím více jsem si o nich četl, tím více jsem chápal, co mi ten člověk o silvestrovské noci chtěl sdělit.

Žížaly jsou podle všeho vládci podzemí a dělají tam, vážení přátelé, pěkné věci. Jejich hlavní životní náplní je požírat organické zbytky rostlin. V jejich trávicím traktu se změní na cenný humus, který se i díky nim poté objevuje v půdě – a to i někdy pěkně hluboko, skoro i dva metry. Aby zemědělci dostali humus a také vzduch, až do hloubky dvou metrů, museli by podniknout nevím co. Ale žížalí pluhy, brány a kultivátory neustále a bez přestání brázdí půdu, čímž ji neustále provzdušňují, obohacují o živiny a vylepšují její strukturu. Aby žížalám šlo to trávení a předělávání rostlinných zbytků na humus pěkně od ruky, nebo vlastně od žaludku, pomáhají si ještě jinak. Stejně jako jejich úhlavní nepřátelé – slepice – i žížaly si neváhají přidat k večeři pro vylepšení trávení trochu anorganického materiálu – drobné kamínky nebo něco písku. Tím, že i tento materiál projde mnohokrát traktem žížalího tělíčka, ovlivněn trávícími kyselinami, snadněji zvětrává a pomalinku se rozpadá na ještě menší kousky. Jinými slovy, žížalám se neustále daří měnit kvalitu půdy – a nutno dodat, že vždy k lepšímu.

Kdyby existovala nějaká medaile, kterou by archeologické společnosti odměňovaly své nejváženější partnery, bylo by načase zamyslet se, jakým způsobem tuto cenu předat kolektivu žížal naší planety. Tito nenápadní živočichové se neustálým rýpáním v půdě starají o to, že předměty ležící na povrchu půdy sice pomalu, ale neustále klesají do hlubin země. Mimoděk je zakopávají, aby je alespoň částečně uchránily pro příští generace. Jestli jste trochu nepořádní jako já, nebo také trochu zapomětliví jako já, možná jste na zahradě po dlouhé době objevili květináč, kbelík nebo nějaké nářadí, které už jenom částečně trčelo nad povrch půdy. Zaručeně přitom víte, že ho nikdo nezakopal, ale i tak se ocitlo v zemi. To udělaly žížaly a spol. A stejně jako mizí vaše květináče či zapomenuté zahradnické nůžky, postupně se propadávají i kamenná hradiště, nářadí minulých generací a i zbytky věcí zaniklých civilizací. Za tím vším stojí žížaly, neboť četné tunely vzniklé jejich putováním půdou se postupně propadávají a předměty ležící na povrchu půdy, velmi pomalu, ale jistě klesají. Patří jim tedy diplom, medaile, anebo alespoň uznání, že to všechno pro lidstvo dělají.

Mám-li se přiznat, docela se těším, až se v mé poště objeví nějaký pěkný citát o včelách nebo stromech. Slibuji, že vám dám vědět. Prozatím vám milí čtenáři, přeji jen to nejlepší, hlavně hodně zdraví, schopností a odhodlání zahradničit šťastně. Děkuji vám za vaši přízeň a přeji všem, ať se daří nejenom vám, ale také stromům, žížalám a včelám. Jo, a abych nezapomněl, řekněte to všem!