Počet zobrazení stránky

středa 25. března 2015

Čas obelisků

Nevím, jak je to u vás, ale tam, kde se pohybuji já, tak vidím v tuto dobu všude u silnic, nebo pod dráty elektrického vedení velké množství ořezaných větví, nebo dokonce náletů mladých stromků. Bez nostalgie vím, že se jedná o běžnou údržbu, kterou provádějí silničáři či správci elektrických sítí. Tyto části stromů bývají často štěpkovány, nebo jenom ponechané na hromadách  přírodě napospas. Za určitých okolností ale máme možnost tyto větvě, či mladé kmínky, alespoň částečně zrecyklovat. I když rozhodne neobjevuji žádnou Ameriku, možná budu mít pro někoho docela zajímavou inspiraci. Větvě nebo kmínky mladých stromků mohou posloužit pro výrobu různých opor pro popínavé rostliny. Ale nejenom pro ně. Jednou z těchto forem jsou tzv. obelisky. Jejich stavba není obtížná a efekt je nejenom praktický, ale také docela romantický. Můžeme je nechat obrůst nějakou okrasnou rostlinou, ale hodí se třeba i pro rajčata.
Já vím, že o těchto neobvyklých oporách pro některé rostliny jsem tady už psal. Teď se ovšem podíváme, jak se takový obelisk vlastně staví.

pátek 20. března 2015

Jednou vesnický záhon, prosím.

Něměl bych to možná dělat, ale musím se přiznat, že už v samotném nadpisu se skrývá malinká nepřesnost. Pod pojmem vesnický záhon si nejčastěji představujeme záhon plný květin. Ale kdo řekl, že takový záhon nemůže být ve městě? No což, už je to takto zažité, tak to budu respektovat. Tak jestli se vám chce, pojďte se podívat, jak se takový záhon rodí. Tento je docela výjimečný, protože majitelé zahrady mají ke své zahradě tak blízko, že nejsou líní si do záhonu dosazovat třeba jiřinky, nebo jedno či dvouleté rostliny. Díky tomu vše vypadá tak, jak uvidíte na následujícch fotografiích.
Důležitým prvkem tohoto záhonu je lavička, ale než jsme k ní dospěli,bylo zapotřebí vykonat docela dost práce. Stalo se to takto:

neděle 15. března 2015

Stromy, děti, parky a my

Už poměrně dlouhou dobu pozoruji, jak a kterým směrem se v naší společnosti vyvíjí pohled na stromy. Nechci rovnou říct, že by snad všechno bylo špatně, ale stejně si myslím, že všechno v pořádku není. Jestli se pletu, vyveďte mě z omylu, ale mám pocit, jakoby stromy stály tak trochu mimo zájem té obrovské komunity lidí, kteří se ve svém volnu věnuji zahradničení. Mám na mysli takové ty nejobyčejnější stromy, které si umíte představit. Ty s těmi zelenými listy, žádné kulovité katalpy, červenolisté javory či extravagantní cedry, které si na velký nezájem stěžovat zatím nemohou.
Kytičkám - těm je hej. Těch si každý všimne, kdekdo je má rád a jsou i zástupy těch, co je milují. A zvláště teď, na rozhraní zimy a jara stačí pár barevných buněk v květináči a láska jako trám je hned na světě. To u stromů je to trochu jinak. Stromům tak trochu chybí silná střední třída. Jedni tvrdí, že stromy jenom dělají bor... (ani se mi nechce napsat to slovo celé), furt z nich padá nějaké listí, posedávají na nich nějací ptácí, kteří kálejí na auta, no škoda se rozepisovat, protože lidé tohoto typu tento, či podobný blog nikdy neotevřou. Na druhé straně pak stojí ortodoxní ochránci. To jsou ti, kteří nesnesou zvuk motorové pily, neboť živé buňky je třeba chrániti do poslední živé mitochondrie, nehledě na to, že zanedbané stromy  mohou zabíjet. I ve vztahu ke stromům potřebujeme silnou střední třídu. Ne silnou ekonomicky, ale silnou mentálně. Do této skupiny patří ti, kteří vědí, že stromy potřebujeme, ale že občas musíme ty staré a nebezpečné vyměnit za mladé a zdravé. Střední třída by měla dětem říkat, jak to vlastně je. Vlastně říkat je málo, tabletové děti tomu stejně moc nerozumí. Cesta k normálnímu vztahu dětí ke stromům vede trochu jinudy. Ani ne tak přes  vyučovací hodiny, jako skrze hry a pobyt pod korunami stromů.
Na svých cestách po stromech často pokukuji a kromě listí, květů, kůry a pokroucených kmenů, velmi často vidím ještě něco navíc. Kde to jenom trochu jde - motají se děti.

neděle 1. března 2015

Zahrada u modrého plotu

Zahrada u modrého plotu má zcela zvláštní příběh. Jedná se vlastně o řešení, které vzniklo díky tomu, že zahrada byla příliš velká. Byla velká na to, aby se celá udělala útulně, aby nikde nic nerušilo, nikde nic nevyčnívalo - a hlavně - aby se vůbec dala zvládnout.

No a proto vznikla ve velké zahradě zahrada malá. Jakási zahrada v zahradě, nebo cosi jako rezervace v obyčejném lese. Pro vznik takové rezervace by třeba posloužili živé ploty, pomocí kterých lze oddělit cokoliv od čehokoliv. No jo - jenomže to docela dlouho trvá. O něco rychleji hotový je tedy plot neživý. A pro ten jsme se spolu s majitelem budoucí zahrady v zahradě rozhodli. Volba padla na hotové plotové díly. Jejich původní barva byla oranžově hnědá. Nakonec jsme vybrali barvu modrou. Tedy světlounce modrou, abych byl přesný. Práce na této zahrádce měla několik etap, ale nyní si představíme jenom jednu z nich.
Měl bych po správnosti začít od začátku, ale naučil jsem se, že první fotka musí být tak hezká, aby jste se zvědavostí četli dál. Nyní se už ovšem mrkneme na vývoj této etapy pěkně postupně.