O nenapsané knize a zahradě plné sošek

Mám doma docela dost zahradnických knížek. Některé z nich jsou věnovány zahradnickému cestování. Jsou skvělou inspirací pro plánování zahradnických cest. Mají různé názvy, ale jedna z nich je zvláště optimistická – jmenuje se "1000 zahrad, které musíte vidět dříve, než umřete".

No páni, říkal jsem si, když jsem si ji kupoval. To tedy nevím, jak stihnu. Teď mám v knížce mezi stránkami nastrkané papírky, kde už jsem byl. Nelekejte se, u většiny zahrad papírky nastrkané nemám, ještě je co objevovat.  Nedávno jsem si v knize zalistoval a s velkou hrůzou jsem zjistil, že zahrady, které bych k návštěvě doporučoval já, v této publikaci prostě nejsou. Aha – ono je těch hezkých zahrad určitě více jak tisíc. Až jednou budu mít příliš volného času – zkusím si udělat přehled těch, které jsem viděl já. Nevím, kolik jich bude – určitě méně než tisíc, určitě více než sto. A napíšu o nich knihu – stejně mě kdekdo podpichuje, abych konečně už napsal něco svoje.

Kdysi jsem psal do časopisů, ale téměř jsem s tím skončil. Jaksi není pro koho psát. Ne že bych nechtěl, ale divná móda zavítala do našich redakcí. Usídlila se tam děvčata (možná i kluci, ale o nich nevím) tak šikovná, že vyrábějí články o zahradách, které nikdy nenavštívily a o rostlinách, které pořádně ani neznají. Fotky si pořídí z fotobanky, podklady stáhnou z internetu, prohodí slovosled a článek mají jedna dvě… Moc autentický není, ale to nikdo nezkoumá v dnešním rychlém světě. 

Ještě zpátky k mému slibu – beru jej zpátky. Nevím, jestli tu knihu nakonec udělám. Hlodají ve mně pochybnosti různého typu. Třeba – měl by ji vůbec kdo vydat?  Vždyť se s nikým neznám,  a do hlavního města jezdím jenom občas. Také ve mně hlodá další otázka, jestli by ji měl vůbec kdo číst. Je kolem mě pár lidí, co možná ano – Ivetka, Mária, Radka, minimálně dvě Aleny, možná dokonce i tři, Martina, Vendulka, dva Jardové, dva Vaškové, jeden Miloš jedna či dvě Ľubky, Hanky možná čtyři – no ještě bych jich pár našel, možná by jich bylo celkem kolem třiceti. To není moc na knihu, že? A je tu ještě jedna otázka – uměl bych to vůbec? Vůbec si nejsem jistý. Kdybych to zkusil, určitě by mě vypeskovali, že vše píšu v první osobě (kvůli tomu jsem skončil v jednom časopisu, protože sdělovat osobní zkušenosti bylo nepatřičné). Vytkli by mi, že píšu příliš neformálně, navíc moc osobně. A dlouze – to bych schytal zcela určitě. Prý dnešní člověk nechce číst – jenom esemesky a mejly. Jinak mrkne na obrázky, koukne do diskuse, jestli je dostatečně dravá a jde do fitka. Ale moji zahradníci jsou přeci jenom trochu jiní lidé. Více vnímaví, více empatičtí a také více zvědaví. Hlavně od listopadu do března. Až začne rašit tráva a první pupeny stromů, knížky dostanou na pár měsíců dovolenou a volno.

Všechny pochybnosti nevyvrátím, nevyženu z mysli. Ale jeden článeček si přeci jenom napíšu, říkejte si, co chcete, klidně buďte kritičtí, šťastní nebo třeba neutrální. Prostě jak to budete cítit, to bude to nejlepší.

Zahrada sošek Staffa Timmerse

Bylo červnové, nedělní ráno roku 2015, kdy jsem spolu se svou ženou, mojí milovanou průvodkyní životem i zahradnickým cestováním, stanul  u brány našeho hostitele. Bylo to v Belgii, v městečku Houthalen-Helchteren. Tento poslední červnový víkend byl pro návštěvu u pana Staffa nejlepší. Právě totiž probíhala akce „Víkend otevřených zahrad“, jejíž začátek byl organizátory stanoven na desátou hodinu dopolední. My jsme se dostavili, jak je to naším zvykem, trochu dříve. Už po deváté hodině jsme byli na místě a potěšili jsme se hned, jak jsme koukli na cedulku na dveřích, na které stálo OPEN. Tak jsme vstoupili, když bylo otevřeno. Ještě před tím jsme zazvonili, potáhli jsme jakési kovové táhlo, které přes soustavu kladek a různých tajemných převodů způsobilo vzdálené zazvonění, kdesi dost daleko za cihlovou zdí. Když jsme vstoupili, uviděli jsme se Staffem poprvé. Byl trochu překvapený, protože jak se ukázalo, cedulku OPEN nestihl sundat ze včerejška. To ještě mohl být rád, že jsme nepřijeli už na sedmou. Jeho překvapení trvalo jenom vteřinku, hned nás pozval do zahrady a ještě na chvilku obrátil cedulku na brance tak, aby slovo OPEN nebylo vidět.  Staff  Timmers je na první pohled sympatický chlapík. Je sochař a umělec každou buňkou svého těla. Zdobila ho bílá, hezky udržovaná brada, stejně tak krásně bílé vlasy, jemný úsměv a džentlmenské chování. 

Prohodili jsme pár společenských vět a ukázal nám, jakým směrem se vybrat.

Procházeli jsme pod klenbou hustých a docela narostlých stromů. Místy se mezi listy prodíraly paprsky ještě nízko položeného slunce. Slibovalo krásný den, ale moje fotografické ambice dostávaly pořádnou ránu. Silné střídání slunce a stínů je pro mě zničující. Nejradši mám lehký opar, který stíny vymaže, ale toto světlo bylo ostré a kontrastní. Fotili jsme přesto oba, protože pravděpodobnost návštěvy tohoto místa v lepším světle, se nám nejevila jako příliš vysoká. Navíc jsme byli na zahradě zcela sami, díky moudře otočené cedulce na vstupní brance. Kouzlo stinných zákoutí a vodní hladiny rybníčků doplňovaly kovové sošky, rozmístěné po zahradní trase. Byly kouzelné. Hlavními hrdiny byly většinou lidé, moc se mi líbil vášnivý pár oddávající se rytmu rokenrolu, nebo soška baletky, která si nazouvá svoji cvičku. 

U jezírka jsme se spolu se ženou hodně pobavili na sošce, která představuje startující kačenu, jak se rozbíhá a mává křídly. Několik mladších kachniček – také sošek – napodobňovalo pohyb svého rodiče a naznačovalo také pokus o vzlétnutí. I další sošky byly moc hezké. Pod jejich vlivem, jako bych zapomněl na vlastní hodnocení zahrady. Ale tak to není – skoro v lesním porostu sošky hrály prim. Blízko domu však byla zahrada plná slunce a více otevřená. Také tam byly sošky, některé i o dost větší – všechny ale stejně krásné. Významnou roli zde hrály růže – ať bujně rostoucí červená růže obrůstající skleník, tak třeba krásné kusy odrůdy ‘Lenardo da Vinci‘ ve stromkové formě. 

Poblíž domu byla zahrada opravdu velmi půvabná, jenom to ostré světlo bránilo v pořízení lepších fotek. I tak jsme ale obdivovali s láskou udržované smíšené záhony trvalek a jednoletých rostlin, pečlivě ostříhané živé ploty i kulisu vysokých stromů rostoucích v bezprostřední blízkosti bazénu. Protože jsme byli stále jediní návštěvníci zahrady (může za to dobře otočená cedulka na brance), dostalo se nám ještě jedné výsady. Pan Staff nás pozval domů a do ateliéru – měl tam rozdělanou geniální maketu jeho nové sošky – byla to obří vážka. Při této příležitosti nás také zasvětil do postupu, jak taková kovová socha vlastně vzniká. No řeknu vám, nic jednoduché to není.

Ale když se dobře spojí zahradnické řemeslo s uměním sochařským, výsledek je famózní. A to i v případě, že na to všechno svítí pěkně ostré, nedělní sluníčko. S panem Staffem jsme se hezky rozloučili, poté nás vyprovodil až k brance. S náznakem jemného šibalského úsměvu na nás lehce mrknul a otočil tabulku na brance, že bylo opět vidět slovo OPEN. Ale to už bylo hezky po desáté hodině. Opět se nám to potvrdilo. Přijíždět s předstihem se prostě vyplatí.