Rostliny z pravěku

Sledujte také náš druhý zahradnický blog www.zahradniknacestach.blogspot.cz

Tento článek může být některým z vás povědomý. Byl napsán pro zpravodaj Sdružení zahradních center, který dostávají zákazníci těchto center jako pozornost k nákupu. Nejedná se ale o žádný plagiát, článek i fotky jsou z mé autorské dílny a nyní je publikuji i na tomto blogu - snad se vám tyto informace budou zdát zajímavé.

Někdy je pěstujeme na zahradách s naprostou samozřejmostí a často ani netušíme, jak pohnutou historii mají tyto rostliny za sebou. Na první pohled to obvykle nebývá vidět, ale často platí, že tyto rostliny musí zdobit obrovská vitalita, která je udržela na planetě v téměř nezměněném stavu po milióny let. Jsou to totiž rostliny, které přežily na Zemi nejenom z pravěku, ale z období mnohem dávnějších. Jedná se o vývojově nejstarší typy rostlin, které se na souši objevili přibližně v dobách, kdy Zemi obývali dinosauři, a nad močály přelétávaly vážky s orlím rozpětím křídel.

Tyto zelené krasavice přežily všechny klimatické změny, přírodní katastrofy a v posledním období i výstřelky, které jim připravilo civilizované lidstvo. O tom, že se i v dnešní době můžeme těšit z těchto rostlin, rozhodla občas i náhoda či dost velké štěstí.

Asi nejznámějším pamětníkem časů dávno minulých je stále populárnější jinan dvoulaločný (Ginkgo biloba). 


Tato na první pohled velmi podivná dřevina sice vytváří krásné vějířovité listy, ale všechny další znaky směřují k tomu, že rostlina patří do skupiny nahosemenných rostlin, proto se v odborné literatuře obvykle uvádí mezi jehličnany. O jinanu je všeobecně velmi dobře známé, že pochází z Východní Asie, zejména z Číny a Japonska. Vzácné stromy jinanu se zachovaly poblíž některých šintoistických klášterů. Je ovšem téměř jisté, že tyto dřeviny se na zmíněných lokalitách udržely zejména díky působnosti člověka. Je také jisté, že to byla právě Východní Asie, která uchovala živé jinany pro současnou dobu. Pokud bychom ale měli mluvit o opravdovém původu této dřeviny, mohli bychom být mnohem odvážnější. Četné paleontologické nálezy dokazují, že v dávné minulosti tento strom rostl na mnoha místech planety. Jeho zbytky byly objeveny na Aljašce, v Kanadě i v jiných oblastech USA, ale také třeba v Patagonii, na Novém Zélandu, v Austrálii i v Jižní Africe. Bohatě se jinan vyskytoval na Sibiři i v Mongolsku, ale objeven byl také ve Skandinávii, ale i ve Střední Evropě. 

Dnes považujeme jinan za nesmírně cenný strom, a to nejenom kvůli léčivým účinkům, ale i pro široké možnosti využití v okrasném zahradnictví. Je to velmi odolná dřevina vhodná do městského prostředí, kde výborně zvládá snad všechny možné civilizační nástrahy. Původní botanický druh roste jako velmi mohutný strom, takže se na běžnou rodinnou zahradu hodí jenom stěží. Naštěstí existuje už poměrně velké množství sloupovitých, převislých či zcela zakrslých odrůd, které se naopak pro tyto účely nesmírně hodí. Při výsadbě těchto druhohorních krasavců pamatujte ale hlavně na to, že jinany jsou silně světlomilné rostliny. K růstu a prosperitě jim nejvíce vyhovuje dobře propustná půda mírně kyselé půdní reakce.

Kromě jinanu bývají v nabídce  zahradních center také jiné rarity ze světa pradávných rostlin. Jednou z nich je opadavý jehličnan poněkud komplikovaného jména – Metasequoia glyptostroboides, neboli - metasekvoje čínská. Kdyby se příznivé náhody nakonec neposkládaly tak, je se stalo, mohli bychom tento strom maximálně obdivovat tak v tichých depozitech muzeí. Byl totiž znám pouze z paleontologických nálezů, ale soudilo se o něm, že se z povrchu planety země vytratil tak zhruba před 70 milióny let. Překvapení jménem metasekvoje se však rodilo v několika etapách. Ten nejzákladnější objev se stal v době, kdy měl svět celkem jiné starosti. Jeho velkou část totiž právě sužovalo běsnění druhé světové války. Bylo to podle některých pramenů v roce 1941, nebo podle jiných až v létě  roku 1943, kdy jeden z místních čínských botaniků na základě upozornění z  blízké školy u vesnice Mou-tao poprvé spatřil strom, jaký před tím nikdy neviděl. Od té chvíle ale ještě uběhl nějaký čas, než se přišlo na to, jaká rarita byla vlastně objevena. Strom byl před tím několikrát nesprávně pojmenován.  Po skončení války, až v roce 1947 se na místo vypravila větší vědecká expedice, která přivezla sebou nejenom dostatek informací o této rostlině, ale také množství semínek, které byly poslány do USA a později i do botanických zahrad jiných zemí. Definitivní potvrzení již očekávané události přinesl až květen roku 1948, kdy byla rostlina definitivně popsána a zařazena do již existujícího rodu Metasequoia.

 

Metasekvoje je nejenom zajímavá, ale také velmi hezká dřevina. V optimálních podmínkách tvoří poměrně velký strom s pyramidální korunou. Světle zelené jehličí se na podzim přebarví do rezavých odstínů a později opadá, jako náš modřín. Výhodou metasekvoje je její vysoká přizpůsobivost k různým půdám. Nejlépe ji vyhovují bohaté a vlhké půdy, ale dokáže růst i v dlouhodobě zamokřeném prostředí a v půdách až extrémně kyselých (ph kolem 3,5). I když je to vysoký strom, udržuje si kompaktní korunu, takže ho lze vysazovat i do okrajových partií středně velkých zahrad. Pro malé zahrady lze použít lehce převisle rostoucí, zakrslou odrůdu ‘Miss Grace‘.  Velmi působivá je také zlatě žlutá odrůda ‘Goldrush‘, která roste ve srovnání s původním druhem do nižších rozměrů a podstatně pomalejším tempem. Podobný vzhled i použití nabízí také severoamerický rod Taxodium, u kterého je k dispozici taktéž několik velmi hezkých, zakrsle rostoucích kultivarů.

 

Rostlin z pradávných období je ještě celá řada, některé dokonce pěstujeme i v bytových podmínkách. Ale je tu ještě jedna skupina rostlin, která si zaslouží připomenutí. Jsou to blahočety, které vědecké jméno Araucaria dostaly podle chilského města Arauco. Jsou to velké, jehličnaté stromy, které v dospělosti tvoří impozantní korunu deštníkovitého tvaru. Tyto podivné stromy obývaly planetu od konce druhohor až od začátku třetihor. Do dnešních dob se zachovalo více druhů, pro venkovní pěstování na našich zahradách však má význam pouze jediný, a i ten pouze okrajově. Jedná se o druh Araucaria araucana, který roste v horských oblastech Jižní Ameriky. Vytváří velké, pevné a pichlavé šupiny, které se svojí tvrdostí brání zejména proti býložravým živočichům. Dnes už to vypadá možná trochu úsměvně, ale je pravděpodobné, že druh byl právě kvůli těmto šupinám uchráněný před totální likvidací od býložravých veleještěrů.

 

V našich podmínkách je to druh relativně velmi citlivý a dá se pěstovat jenom v některých místech. Původně roste ve vysokých horách Patagónie, v lokalitách kde teplota často klesá dost hluboko pod bod mrazu. Pro přežití rostliny je ovšem důležitá vysoká a stálá vlhkost vzduchu. Tyto blahočety potřebují propustnou půdu s vyšším obsahem humusu a rovněž stálou vlhkostí. Pro mladé rostliny je důležité, aby byly částečně uchráněné od přímého slunečního svitu.  Pro naše klimatické podmínky je nejbezpečnější jejich pěstování ve velké nádobě, která se na zimu přenese do prostor ušetřených od velkých mrazů, průvanu a prudkých teplotních výkyvů.

Doufám, že vás dlouhé čtení příliš neunavilo. Některé rostliny si však zasloží víc, než jenom pár povrchních vět.