Je to dřín, není to dřín?

Nedivím se vůbec tomu, že dříny patří k nejoblíbenějším dřevinám našich zahrad. Jsou to velmi hezké a velmi variabilní rostliny. Jejich variabilita je to, co nás tak fascinuje a baví. Je to ovšem také trochu trampota z hlediska botanického. Ukázalo se totiž, že znaky jednotlivých druhů jsou natolik rozličné, že je legitimní tuto skupinu rostlin přehodnotit a udělat v ní pořádek. Ujmula se toho botanická věda, čímž botanikům udělala ve věci pořádek a zahradníkům ještě větší chaos, než byl před tím. Problém je v tom, že původní latinský název pro všechny dřín byl Cornus. Ačkoliv je to jméno latinské, je docela přijatelné i pro nebotaniky. Nakonec byl botanicky tento rod rozsekán a rozdělen zřejmě po právu do zcela nových rodů. Nové názvy, které botanická věda vymyslela, dostaly neskutečně krkolomné kombinace písmen, což mělo za následek, že mezi zahradníky se tato jména neujala. Není se ale čemu divit - myslím, že se to dalo udělat více humánně.

Zde je můj malý pokus vnést do této věci trochu světla.

 

Cornus mas - dřín jarní

Je to jediný druh, který by se i nadále měl nazývat jménem Cornus, tedy dřín. Je to naše původní dřevina, která nejčastěji roste na slunných svazích i stráních, v dobře propustné, často zásadité půdě. Vyznačuje se časným kvetením, je to velmi cenná medonosná dřevina. Od konce léta dozrávají na rostlině malé, kyselé ale velmi zdravé plody.

Cornus alba, po novém   Swida alba – svída bílá

pochází z východní části Asie a vyznačuje se nezdolnou vitalitou a přizpůsobivostí. Kromě základního druhu mají zahradníci k dispozici celou řadu velmi atraktivních odrůd. Ty se vyznačují zejména barevnou atraktivností listů. Velmi oblíbenou je třeba odrůda ‘Sibirica‘, jejíž půvab vynikne zejména v zimním období, neboť mladé výhony této odrůdy mají kůru zbarvenou do atraktivních červených odstínů, které skvěle kontrastují s bílou barvou sněhu. Listy této odrůdy jsou čistě zelené barvy, takže ji lze používat i v situacích, kde přílišná barevnost není příliš žádoucí. Na obrázku je pestrolistá odrůda 'Elegantissima'.

Cornus sanguinea - nebo také - Swida sanguinea – svída krvavá 

svída krvavá je dalším z našich původních druhů. Roste do velikosti 2-4 m, vytváří poměrně husté keře. Je velmi přizpůsobivá k různým typům půdy, proto se velmi často používá jako výplňová dřevina v masových výsadbách na sídlištích, kolem silnic ale i pro výsadby v krajině. Původní druh doplňuje v sortimentu několik novějších odrůd, které se vyznačují zejména reflexní barvou mladých větviček v zimním období. Ty bývají světle žluté až výrazně oranžové barvy. Velmi ozdobné začínají být tyto rostliny už na podzim, jejich listy se vybarvují do intenzivních žlutých odstínů. Jednou z těchto odrůd je ‘Midwinter Fire‘, na trhu se jich ale objevuje větší množství, často jsou si poměrně podobné.

 Cornus stolonifera - také Cornus sericea, nebo Swida stolonifera) – svída výběžkatá 

Tento původem severoamerický keř dorůstá do velikosti kolem dvou metrů. Jeho využití je podobné jako u svídy bílé či krvavé. Původní botanický druh v popularitě předběhla odrůda ‘Flaviramea‘, která vytváří v zimním období větvičky velmi nápadné žlutě zelené barvy. Intenzivní vybarvení kůry se projevuje jenom na mladém dřevě. Proto se často velmi hluboce zmlazuje, čímž dochází k intenzivnímu růstu mladých větví. Zeleně bílé listy tvoří odrůda ‘Variegata‘. Z hlediska nároků je to zcela nenáročná, dobře pěstovatelná dřevina.

Cornus controversa  – také Swida controversa - svída sporná 

pochází z Východní Asie a vytváří velmi charakteristický velký keř, či menší strom. V domácím prostředí může přesáhnout i výšku nad 10 m, u nás bývá obvykle menšího vzrůstu. Typickým znakem této svídy je horizontální rozložení větví, které je zejména v dospělejším věku dřeviny velmi ozdobným prvkem. O něco častěji, ale i tak poměrně málo, se pěstuje pestrolistá odrůda ‘Variegata‘. Pro majitele zahrad je zajímavá výrazným podílem světlých odstínů na listové ploše, také však i menším a hlavně pomalejším vzrůstem. Výborně vynikne zejména na tmavém pozadí. Nejlépe se tomuto druhu bude dařit v hlubší, mírně vlhké půdě. Je citlivý na přemokření, ale ani přílišné sucho této rostlině nedělá dobře.

Cornus kousa –  po novém Benthamia či Dendrobenthamia japonica, dřín japonský, dřínovka japonská

patří do skupiny tzv.  velkokvětých dřínů.Tento velký keř nebo menší strom je totiž v době kvetení extravagantně nápadný. Na jeho větvích se objevují četné útvary podobné květům. Samotné květy jsou však relativně titěrné, ale velmi nápadné jsou 4 listeny, které vlastní květy po obvodu obklopují. Svída japonská může dorůstat do výšky 5 – 7m, velmi často bývá i stejně, nebo dokonce více široká.  Svída japonská miluje mírně kyselou, humózní a hlubokou půdu, i stálou vyšší vlhkost vzduchu i půdy.  Rozkvétá od konce května a v červnu, vždy, když už má listy. Kromě zajímavých efektů v době kvetení je tato svída zajímavá i na podzim tmavě červeným vybarvením listů. Na podzim na rostlině také dozrávají červené kulovité plody. Jsou vzhledově atraktivní, také jsou dokonce jedlé, ale jejich chuť přesvědčí ke konzumaci jenom málokoho. Pěstuje se několik zajímavých odrůd, které se mohou lišit barevnými odchylkami v barvě listenů i vybarvením listů.

 Cornus florida, po novém Benthamidia florida - dřín květnatý

pochází ze Severní Ameriky. V dobrých podmínkách roste ještě o něco bujněji než jeho blízce příbuzný Cornus kousa. Jedním ze základních rozdílů mezi těmito druhy je doba kvetení. Dřín květnatý rozkvétá mnohem dříve, obvykle v období, kdy se mladé lístečky jenom začínají probouzet k životu. Kvetení bývá proto velmi atraktivní, velkým listenům nebrání žádné listy k tomu, aby mohly vyniknout v dostatečné kráse. Původní druh vytváří listeny bílé barvy, ale existuje více kultivarů, které se předvádějí v odstínech od světle růžové až po tmavě rudou barvu. Vyžaduje přibližně stejné podmínky jako svída japonská, ale je podstatně méně tolerantní k jiným půdním typům. Poměrně striktně vyžaduje mírně kyselou půdu s dostatkem humusu a vlhké, ne však trvale mokré prostředí. Dřín květnatý se pěstuje v několika pestrolistých formách, u kterých se kromě zelené barvy objevuje v listech vysoký podíl žluté či bílé barvy. Tyto odrůdy obvykle rostou o něco pomaleji, než čistě zelené formy. Bez nadsázky se dá říct, že na podzim bývají tyto dřeviny stejně krásné, jako při kvetení. Jejich listy se vybarví do extravagantních odstínů žluté, oranžové a červené barvy. Tento efekt však nevydrží příliš dlouho a je známkou blížícího se opadu listů.

Cornus canadensis, po novém Chamaepericlymenum canadense

na rozdíl od ostatních svíd a dřínů dorůstá tento druh pouze do výšky kolem 10 cm. Je to nizounká, plazivá, výběžkatá bylina, která ve volné přírodě obývá severní a studené oblasti Severní Ameriky. Je to půdopokryvná rostlina, která v dobrých podmínkách snadno obsazuje volné plochy půdy. Může dobře růst v kyselé, humózní a kypré půdě. Místy roste přímo v zamokřených lokalitách, v trvale vlhké rašelinné půdě. Dobře snáší stín i polostín. Rozkvétá místy už v dubnu, obvykle ale až v květnu. Druhý efekt nastává v období zrání červených plodů – ty jsou sice malé, ale vždy jich bývá na rostlině větší množství. Na podzim listy zatahují, aby z jara mohly opět vyrašit z půdy.

 

Chamaepericlymenum Canadense

Chamaepericlymenum Canadense