A s těmi daňovými úniky také? Už nějaký čas nerozumím
jedné věci. Když cestuji po zahradách ve vyspělých zemích na západ od našich
hranic, často zajíždím na místa, která jsou zahradnickou, ale vlastně i lidskou
kulturou docela na výši. Navštěvuji zahrady různých typů, od těch velkých až po
prťavé, soukromé.
Jsou
to skvělé návštěvy – plné inspirací, vzdělání a lidského tepla.
Občas bývá součástí zahrady malá školka – tedy ne místo pro
dětičky, ale školka zahradní. Tam se pěstují mladé rostliny, které pak majitelé
prodávají dál svým zákazníkům.
Vstup do některých zahrad bývá zdarma, jinde se do kasičky
vhodí 2-3 eura, nebo 5-8 liber. Ano Velká Británie je dražší, či sebevědomější,
ale o to v tuto chvíli vlastně nejde. Jde o jinou věc. Za poslední roky jsem byl několikrát v Belgii, Anglii
i Nizozemsku. Někdy šlo o běžné návštěvy zahrad, pár krát byla na zahradě
nějaká výstava – třeba prodej sněženek, nebo podzimní zahradní festiválek. Tu a
tam jsme něco malého koupili, tam čemeřici, jinde kakost. Jednou dokonce velmi
šikovný dámský kabát pro práci na zahradě. Vždy to bylo s úsměvem a
ochotou, vždy ovšem také bez paragonu či jiného prodejního dokladu. Nemám
s tím problém, jenom na vlastní oči vidím, jak se to v některých zemích
dělá (ANO – přiznávám, na Balkáně jsem dlouho nebyl).
Při vstupech do zahrad někdy dostanu nálepku na triko, aby
se poznalo, že jsem poctivě platící – ale doklad o zaplacení se nevydává skoro
nikdy. A pokud nechci na první dobrou vypadat, jako že jsem z východního bloku,
raději se po něm ani nepídím. Dávat doklad ke každému vstupu či nákupu, to by
teda byla docela fuška – zejména pro některé farmáře, či školkaře. Navíc by to
mnoho lidí připravilo o pocit svobody a důvěry v ostatní. Třeba v Nizozemsku,
ale i sousedním Rakousku, je docela častý samoobslužný prodej – tam kde mají například
jabloňové sady, tak na podzim vystrčí před firmu stánek s jablíčky
naváženými po 3 kilogramech, třeba. Rakušané zase takto prodávají tykve nebo
řezané květy přímo z pole. U pole je parkovací místo na jedno či dvě auta
a kdo potřebuje, zastaví si, uřízne si sám pár mečíků a zaplatí do kasičky – a jde
se gratulovat. Někdy bývá místo kasičky na stolku jenom krabička, taková
obyčejná z tvrdého papíru. Penízky se vhodí do otevřené krabičky, kde je i
dostatek drobných na to, aby si dokonce každý sám vrátil zpátky, tolik, kolik má.
Jenom paragon si zákazník už sám nevypisuje – nedělá se to. Je to liberální a
trochu odvážné. Ale jenom na naše poměry, v některých zemích to prostě
funguje. Nejenom že tyto platby nejsou evidovány každá zvláště, nejsou ani
evidovány elektronicky či online. Také nahánět internet po polích by nemuselo
být vždy snadné. Ještě jednou ale opakuji – nevadí mi to. Možná v tom je
totiž ta opravdová svoboda, o kterou jsme koncem 80. let někteří tak bojovali.
Nejenom svobodně mluvit, svobodně cestovat, svobodně volit ale také svobodně
prodávat. Zdá se to jako klišé a odpůrci
namítnou, že prodávat přeci můžeme. Ale nemůžeme, tedy rozhodně ne všichni
stejně, i když někteří soudruzi to zarputile tvrdí.
Samoobslužný prodej trvalek v Nizozemsku. |
Nejsem pesimista, netoužím po astronomických platech a také
nejsem závistivý. Ale ten samoobslužný stánek na jablíčka, či trvalky přímo od
školkaře, s krabičkou na drobné, tak ten vám milí Holanďané ale fakt
závidím.
Pavle, dobrý den, máte pravdu, i když není to jednom o nařízeních, je to i o lidech, kteří toto vše ctí a úmyslně nekrátí stát o příjmy. Holt si cestu k slušnosti ještě možná budeme muset kousek cesty ujít, že budou občané uvědomělejší, jako například naši sousedé v Rakousku, Holandsku a Anglii. Zdravím Vás. Dana Tešová z Brna
OdpovědětVymazat