Postřehy z Anglie 2

Ááách, ty anglické stromy. Do Velké Británie jezdím kvůli zahradám a rostlinám, povětšinou ve větší skupině. Obvykle je kolem mne velký kolektiv dam, babek, paní a dívek – chlapi jsou vždy zanedbatelným elementem. Snad s výjimkou, kdy jsme jeli do Skotska. To bylo chlapů v autobusu docela dost, ale to jenom proto, že jednou ze zastávek byla typická palírna  skotské whisky.

Ve společnosti dam, babek, paní a dívek je mi ale velmi dobře – baví mě jejich nadšení pro zahradu a zahradničení, a mám je za to rád. Tyto dívky, dámy a paní (i babky samozřejmě) mě naučily krásně vzdychat. Jejich aaááách ale zní nejčastěji, když skončíme v porostu rozkvetlých růží nebo hortenzií. Jejich vášeň pro vzdychání sdílím, ale na rozdíl od nich vzdychám například při anglických stromech. Když vidím ty impozantní kmeny, pořád říkám – aáách, to je krása.

A nejde jenom o krásu. 

Vždy žasnu nad tím, co všechno musely ty stromy zažít. Války, intriky, euforie, emoce, lásky a možná i kůrovcovou kalamitu, či obchodní zájmy lobbistů tehdejší doby. Fascinuje mě, že ty stromy nepadly třeba kvůli tomu, že z nich padá nějaké listí, nebo že na nich sedají ptácí, kteří řvou a dělají nepořádek.

Cedr - Hidcote Manor

V němém úžasu (a to je u mě vzácný jev) jsem zůstal stát při impozantním cedru v zahradách Hidcote Manor, nebo když jsem stanul u kroutícího se kmene stařičkého kaštanovníku v parku u zámku Rousham. Také jsem se s úctou téměř posvátnou dotýkal větviček tisu, který někdo vysadil přesně v místě, kde se nachází nyní pobočka slavné botanické zahrady Kew, tzv. Wakehurst Place. Nevíme už přesně, kdo tento tis vysadil, ale skoro s jistou se ví, že to bylo v roce 1391. Ááách, kdo by nad tím nevzdychal nadšením.

Stařičký tis ve Wakehurst Place - vysazen kolem roku 1391

Kaštanovník - sídlo Rousham

Rád navštěvuji botanické zahrady – jejich kurátoři o stromech často vědí více, než je obvyklé. Na nenápadných cedulkách bývají často záznamy i o tom, kdy byl strom vysazen, přesazen, nebo se s ním něco zajímavého stalo. 

Do Anglie bych se přestěhovat nemohl, sotva bych si osvojil mytí rukou v umývadle, kde z jednoho kohoutku teče ledová a z druhého vařící voda. Ale docela bych si přál, kdyby se anglický vztah ke stromům přestěhoval k nám - do našich ulic, parků a zahrad. A také k supermarketům. Když jde o strom, Angličané mu klidně vybudují opěrný systém, aby nespadl, nebo kvůli němu vymyslí, jak mu fouknout ke kořenům trochu kyslíku i mykorizních hub, aby se mu vedlo lépe.

Fascinuje mě sběratelská vášeň některých nadšenců, kteří v arboretech vytvořili unikátní sbírku dřevin z celého světa. Anglická arboreta mají zvláštní kouzlo. Museli je kdysi vytvářet opravdoví zbohatlíci, protože nešetřili místem. Stromy tak mají dostatek prostoru, aby vynikly. Procházka takovým arboretem je potom zvláštním, až trochu mrazivým zážitkem. Také jsem viděl i nově založené arboretum. Je to legrační pohled, každých dvacet metrů ční ze země malý klacík s cedulkou, která nese jeho jméno. Ještě tak 120 let a bude to skvělý pohled. Ano, kdo zakládá arboretum, nedělá to pro sebe. Ááách, to je vlastně také fantastické.

Zvláštní kategorii tvoří stromy tak trochu exotické. To jsou pro mě ty, které u nás nepřežijí, nebo se prostě nepěstují. Tak jenom namátkou, patří sem třeba eukalypty. Některé z mnoha druhů v anglickém klimatu prosperují velmi dobře, takže v některých parcích či zahradách lze obdivovat celé skupiny. Při pohledu do korun eukalyptů se lze opět jenom těžko ubránit dalšímu vzdychání. Ááách, jak to jen ty koaly mohou žrát, takové tvrdé a aromatické listí? 

  Až budete stát někdy pod korunou nějakého majestátného stromu (a nemusí to ani být v Anglii), přistupte až ke kmenu a podívejte se vzhůru do koruny. Možná se přidáte ke mně a tiše řeknete – ááách, to je krása.