Plantarium 2015

Ve dnech 26. až 29. 8. 2015 se v nizozemském městečku Boskoop uskutečnil další ročník školkařské výstavy Plantarium. Je to mezinárodní veletrh, velmi důležitý pro celý školkařský sektor a také pro zahradní architekty, realizátory i zahradní centra. Představují se zde tradičně firmy, které pěstují zajímavé rostliny a dodávají technologie pro různé segmenty v zahradnictví.

Velmi oblíbeným místem návštěvníků je sektor, který představuje novinky ve světě okrasných rostlin. Některé z novinek také soutěží o ceny, které mají na další život těchto novinek silný marketingový dopad. Kromě těchto novinek zde potkáváme i další, které o ceny nesoutěží - to může mít různé důvody, třeba například to, že těchto rostlin není napěstovaný dostatečný počet a poněkud nenasytný trh by nemusel být díky tomu uspokojen.

Do soutěže bylo letos přihlášeno celkem 127 různých novinek. Je tedy více než logické, že si nemůžeme představit všechny, ale dovolil bych si upozornit alespoň na některé z nich.

Borůvková sobota

Milé zahradnice a milí zahradníci, dovolte mi prosím pozvat vás na jednu akci, kterou děláme poprvé. Ale nejdříve krátké vysvětlení. Jak zaklepalo na dveře jaro, snad skoro není dne, že by nedorazil mejlík, či nezvonil telefon, kdy se na nás obracejí lidé s různými dotazy ohledem pěstování kanadských borůvek. To nás inspirovalo k tomu, že jsme se poprvé rozhodli využít objekt Borůvkové zahrady v Borovanech, respektive Letní borůvkové čítárny, k jednomu neformálnímu setkání. Toto setkání jsme nazvali Borůvková sobota.

Borůvkové setkání je naplánováno na sobotu 18. dubna od 10 do 16 hodin. Do borůvkové zahrady se dostanete snadno - přijedete nebo přijdete do Borovan (kousek od Českých Budějovic), z náměstí vejdete do zámku, respektive kláštera a dáte se doprava chodbou, která končí právě v Letní borůvkové čítárně.

Zátiší proměnlivosti

Víte co mě na zahradničení baví snad nejvíc? No je to schopnost rostlin pořád se nějak měnit, nějak vyvíjet a pořád přinášet nějaká překvapení. Pravda, někdy ta překvapení působí negativně, ale to je naštěstí méně časté.

Proměnlivost mě fascinuje, zároveň ale přiznávám, že dosáhnout jí a vyladit tak, aby pracovala v náš prospěch, patří mezi největší umění zahradničení. A čím je plocha zahrádky menší, tím důležitější je všechno promyslet tak, aby proměnlivost byla naším parťákem, ne zlou paní. Jestli se vám chce, zvu vás na jednu malou exkurzi, kde proměnlivost hraje jednu z hlavních rolí. Budeme sledovat jediné místo během jednoho roku. Jedná se o tento záhon:

Foceno v dubnu 2014. Místo připravené k výsadbě.

Těší mě, já jsem Věnuše

Tak mi řekněte, který chlap by se nechtěl osobně seznámit s Věnuší. Nemusí to být zrovna ta Věstonická, ale už to jméno samotné má v sobě cosi magického. Možná  má tom svůj podíl i to, že to zrovna není časté jméno. Pravda, planetu Věnuši můžeme pozorovat na obloze, ale i tak to na osobní setkání příliš nevypadá. Takže když jsem se před pár lety s Věnuší osobně potkal, odfoukl jsem si překvapením. Uf, to jsem tedy opravdu nečekal.

Bylo to na jednom zahradnickém veletrhu a setkání to bylo nečekané a ohromující. Možná bych místo jména Věnuše měl používat její originální název. Tedy Venus. Přesněji řečeno Cornus 'Venus'. A už jsme doma - ve světě rostlin. To, čemu se v latině říká Cornus, se česky nazývá svída. Tedy někdy, někdy také dřín - je v tom trochu nepořádek. Je to docela škoda, protože když někomu řeknu, že vím o nádherné svídě, ten někdo se obvykle zatváří nepatřičně a dodá, že svídu zná, že k ní chodí venčit svého psa, nebo tak nějak podobně. Ovšem není svída jako svída - to by se taková 'Venus' klidně mohla urazit, kdyby to slyšela. Její květy obklopují 4 obří listeny. A když říkám obří, tak myslím obří. Soukvětí může mít v průměru i 13 cm, někdy dokonce i trochu více. Vypadá - no asi takto:

Opravdová paráda, tahle Venus. Na zmíněném veletrhu rozdával jistý německý školkař k Věnuši nějaké letáky. Ale opravdové květy byly tak vzrušující, jak se na Věnuši patří a sluší.

Čas obelisků

Nevím, jak je to u vás, ale tam, kde se pohybuji já, tak vidím v tuto dobu všude u silnic, nebo pod dráty elektrického vedení velké množství ořezaných větví, nebo dokonce náletů mladých stromků. Bez nostalgie vím, že se jedná o běžnou údržbu, kterou provádějí silničáři či správci elektrických sítí. Tyto části stromů bývají často štěpkovány, nebo jenom ponechané na hromadách  přírodě napospas. Za určitých okolností ale máme možnost tyto větvě, či mladé kmínky, alespoň částečně zrecyklovat. I když rozhodne neobjevuji žádnou Ameriku, možná budu mít pro někoho docela zajímavou inspiraci. Větvě nebo kmínky mladých stromků mohou posloužit pro výrobu různých opor pro popínavé rostliny. Ale nejenom pro ně. Jednou z těchto forem jsou tzv. obelisky. Jejich stavba není obtížná a efekt je nejenom praktický, ale také docela romantický. Můžeme je nechat obrůst nějakou okrasnou rostlinou, ale hodí se třeba i pro rajčata.

Já vím, že o těchto neobvyklých oporách pro některé rostliny jsem tady už psal. Teď se ovšem podíváme, jak se takový obelisk vlastně staví.

Jednou vesnický záhon, prosím.

Něměl bych to možná dělat, ale musím se přiznat, že už v samotném nadpisu se skrývá malinká nepřesnost. Pod pojmem vesnický záhon si nejčastěji představujeme záhon plný květin. Ale kdo řekl, že takový záhon nemůže být ve městě? No což, už je to takto zažité, tak to budu respektovat. Tak jestli se vám chce, pojďte se podívat, jak se takový záhon rodí. Tento je docela výjimečný, protože majitelé zahrady mají ke své zahradě tak blízko, že nejsou líní si do záhonu dosazovat třeba jiřinky, nebo jedno či dvouleté rostliny. Díky tomu vše vypadá tak, jak uvidíte na následujícch fotografiích.

 

Důležitým prvkem tohoto záhonu je lavička, ale než jsme k ní dospěli,bylo zapotřebí vykonat docela dost práce. Stalo se to takto:

Stromy, děti, parky a my

Už poměrně dlouhou dobu pozoruji, jak a kterým směrem se v naší společnosti vyvíjí pohled na stromy. Nechci rovnou říct, že by snad všechno bylo špatně, ale stejně si myslím, že všechno v pořádku není. Jestli se pletu, vyveďte mě z omylu, ale mám pocit, jakoby stromy stály tak trochu mimo zájem té obrovské komunity lidí, kteří se ve svém volnu věnuji zahradničení. Mám na mysli takové ty nejobyčejnější stromy, které si umíte představit. Ty s těmi zelenými listy, žádné kulovité katalpy, červenolisté javory či extravagantní cedry, které si na velký nezájem stěžovat zatím nemohou.
Kytičkám - těm je hej. Těch si každý všimne, kdekdo je má rád a jsou i zástupy těch, co je milují. A zvláště teď, na rozhraní zimy a jara stačí pár barevných buněk v květináči a láska jako trám je hned na světě. To u stromů je to trochu jinak. Stromům tak trochu chybí silná střední třída. Jedni tvrdí, že stromy jenom dělají bor... (ani se mi nechce napsat to slovo celé), furt z nich padá nějaké listí, posedávají na nich nějací ptácí, kteří kálejí na auta, no škoda se rozepisovat, protože lidé tohoto typu tento, či podobný blog nikdy neotevřou. Na druhé straně pak stojí ortodoxní ochránci. To jsou ti, kteří nesnesou zvuk motorové pily, neboť živé buňky je třeba chrániti do poslední živé mitochondrie, nehledě na to, že zanedbané stromy  mohou zabíjet. I ve vztahu ke stromům potřebujeme silnou střední třídu. Ne silnou ekonomicky, ale silnou mentálně. Do této skupiny patří ti, kteří vědí, že stromy potřebujeme, ale že občas musíme ty staré a nebezpečné vyměnit za mladé a zdravé. Střední třída by měla dětem říkat, jak to vlastně je. Vlastně říkat je málo, tabletové děti tomu stejně moc nerozumí. Cesta k normálnímu vztahu dětí ke stromům vede trochu jinudy. Ani ne tak přes  vyučovací hodiny, jako skrze hry a pobyt pod korunami stromů.

Na svých cestách po stromech často pokukuji a kromě listí, květů, kůry a pokroucených kmenů, velmi často vidím ještě něco navíc. Kde to jenom trochu jde - motají se děti.