Už poměrně dlouhou dobu pozoruji, jak a kterým směrem se v naší společnosti vyvíjí pohled na stromy. Nechci rovnou říct, že by snad všechno bylo špatně, ale stejně si myslím, že všechno v pořádku není. Jestli se pletu, vyveďte mě z omylu, ale mám pocit, jakoby stromy stály tak trochu mimo zájem té obrovské komunity lidí, kteří se ve svém volnu věnuji zahradničení. Mám na mysli takové ty nejobyčejnější stromy, které si umíte představit. Ty s těmi zelenými listy, žádné kulovité katalpy, červenolisté javory či extravagantní cedry, které si na velký nezájem stěžovat zatím nemohou.
Kytičkám - těm je hej. Těch si každý všimne, kdekdo je má rád a jsou i zástupy těch, co je milují. A zvláště teď, na rozhraní zimy a jara stačí pár barevných buněk v květináči a láska jako trám je hned na světě. To u stromů je to trochu jinak. Stromům tak trochu chybí silná střední třída. Jedni tvrdí, že stromy jenom dělají bor... (ani se mi nechce napsat to slovo celé), furt z nich padá nějaké listí, posedávají na nich nějací ptácí, kteří kálejí na auta, no škoda se rozepisovat, protože lidé tohoto typu tento, či podobný blog nikdy neotevřou. Na druhé straně pak stojí ortodoxní ochránci. To jsou ti, kteří nesnesou zvuk motorové pily, neboť živé buňky je třeba chrániti do poslední živé mitochondrie, nehledě na to, že zanedbané stromy mohou zabíjet. I ve vztahu ke stromům potřebujeme silnou střední třídu. Ne silnou ekonomicky, ale silnou mentálně. Do této skupiny patří ti, kteří vědí, že stromy potřebujeme, ale že občas musíme ty staré a nebezpečné vyměnit za mladé a zdravé. Střední třída by měla dětem říkat, jak to vlastně je. Vlastně říkat je málo, tabletové děti tomu stejně moc nerozumí. Cesta k normálnímu vztahu dětí ke stromům vede trochu jinudy. Ani ne tak přes vyučovací hodiny, jako skrze hry a pobyt pod korunami stromů.
Na svých cestách po stromech často pokukuji a kromě listí, květů, kůry a pokroucených kmenů, velmi často vidím ještě něco navíc. Kde to jenom trochu jde - motají se děti.
