Počet zobrazení stránky

pondělí 13. dubna 2015

Zátiší proměnlivosti

Víte co mě na zahradničení baví snad nejvíc? No je to schopnost rostlin pořád se nějak měnit, nějak vyvíjet a pořád přinášet nějaká překvapení. Pravda, někdy ta překvapení působí negativně, ale to je naštěstí méně časté.


Proměnlivost mě fascinuje, zároveň ale přiznávám, že dosáhnout jí a vyladit tak, aby pracovala v náš prospěch, patří mezi největší umění zahradničení. A čím je plocha zahrádky menší, tím důležitější je všechno promyslet tak, aby proměnlivost byla naším parťákem, ne zlou paní. Jestli se vám chce, zvu vás na jednu malou exkurzi, kde proměnlivost hraje jednu z hlavních rolí. Budeme sledovat jediné místo během jednoho roku. Jedná se o tento záhon:
Foceno v dubnu 2014. Místo připravené k výsadbě.

úterý 7. dubna 2015

Těší mě, já jsem Věnuše

Tak mi řekněte, který chlap by se nechtěl osobně seznámit s Věnuší. Nemusí to být zrovna ta Věstonická, ale už to jméno samotné má v sobě cosi magického. Možná  má tom svůj podíl i to, že to zrovna není časté jméno. Pravda, planetu Věnuši můžeme pozorovat na obloze, ale i tak to na osobní setkání příliš nevypadá. Takže když jsem se před pár lety s Věnuší osobně potkal, odfoukl jsem si překvapením. Uf, to jsem tedy opravdu nečekal.

Bylo to na jednom zahradnickém veletrhu a setkání to bylo nečekané a ohromující. Možná bych místo jména Věnuše měl používat její originální název. Tedy Venus. Přesněji řečeno Cornus 'Venus'. A už jsme doma - ve světě rostlin. To, čemu se v latině říká Cornus, se česky nazývá svída. Tedy někdy, někdy také dřín - je v tom trochu nepořádek. Je to docela škoda, protože když někomu řeknu, že vím o nádherné svídě, ten někdo se obvykle zatváří nepatřičně a dodá, že svídu zná, že k ní chodí venčit svého psa, nebo tak nějak podobně. Ovšem není svída jako svída - to by se taková 'Venus' klidně mohla urazit, kdyby to slyšela. Její květy obklopují 4 obří listeny. A když říkám obří, tak myslím obří. Soukvětí může mít v průměru i 13 cm, někdy dokonce i trochu více. Vypadá - no asi takto:

Opravdová paráda, tahle Venus. Na zmíněném veletrhu rozdával jistý německý školkař k Věnuši nějaké letáky. Ale opravdové květy byly tak vzrušující, jak se na Věnuši patří a sluší.

středa 25. března 2015

Čas obelisků

Nevím, jak je to u vás, ale tam, kde se pohybuji já, tak vidím v tuto dobu všude u silnic, nebo pod dráty elektrického vedení velké množství ořezaných větví, nebo dokonce náletů mladých stromků. Bez nostalgie vím, že se jedná o běžnou údržbu, kterou provádějí silničáři či správci elektrických sítí. Tyto části stromů bývají často štěpkovány, nebo jenom ponechané na hromadách  přírodě napospas. Za určitých okolností ale máme možnost tyto větvě, či mladé kmínky, alespoň částečně zrecyklovat. I když rozhodne neobjevuji žádnou Ameriku, možná budu mít pro někoho docela zajímavou inspiraci. Větvě nebo kmínky mladých stromků mohou posloužit pro výrobu různých opor pro popínavé rostliny. Ale nejenom pro ně. Jednou z těchto forem jsou tzv. obelisky. Jejich stavba není obtížná a efekt je nejenom praktický, ale také docela romantický. Můžeme je nechat obrůst nějakou okrasnou rostlinou, ale hodí se třeba i pro rajčata.
Já vím, že o těchto neobvyklých oporách pro některé rostliny jsem tady už psal. Teď se ovšem podíváme, jak se takový obelisk vlastně staví.

pátek 20. března 2015

Jednou vesnický záhon, prosím.

Něměl bych to možná dělat, ale musím se přiznat, že už v samotném nadpisu se skrývá malinká nepřesnost. Pod pojmem vesnický záhon si nejčastěji představujeme záhon plný květin. Ale kdo řekl, že takový záhon nemůže být ve městě? No což, už je to takto zažité, tak to budu respektovat. Tak jestli se vám chce, pojďte se podívat, jak se takový záhon rodí. Tento je docela výjimečný, protože majitelé zahrady mají ke své zahradě tak blízko, že nejsou líní si do záhonu dosazovat třeba jiřinky, nebo jedno či dvouleté rostliny. Díky tomu vše vypadá tak, jak uvidíte na následujícch fotografiích.
Důležitým prvkem tohoto záhonu je lavička, ale než jsme k ní dospěli,bylo zapotřebí vykonat docela dost práce. Stalo se to takto:

neděle 15. března 2015

Stromy, děti, parky a my

Už poměrně dlouhou dobu pozoruji, jak a kterým směrem se v naší společnosti vyvíjí pohled na stromy. Nechci rovnou říct, že by snad všechno bylo špatně, ale stejně si myslím, že všechno v pořádku není. Jestli se pletu, vyveďte mě z omylu, ale mám pocit, jakoby stromy stály tak trochu mimo zájem té obrovské komunity lidí, kteří se ve svém volnu věnuji zahradničení. Mám na mysli takové ty nejobyčejnější stromy, které si umíte představit. Ty s těmi zelenými listy, žádné kulovité katalpy, červenolisté javory či extravagantní cedry, které si na velký nezájem stěžovat zatím nemohou.
Kytičkám - těm je hej. Těch si každý všimne, kdekdo je má rád a jsou i zástupy těch, co je milují. A zvláště teď, na rozhraní zimy a jara stačí pár barevných buněk v květináči a láska jako trám je hned na světě. To u stromů je to trochu jinak. Stromům tak trochu chybí silná střední třída. Jedni tvrdí, že stromy jenom dělají bor... (ani se mi nechce napsat to slovo celé), furt z nich padá nějaké listí, posedávají na nich nějací ptácí, kteří kálejí na auta, no škoda se rozepisovat, protože lidé tohoto typu tento, či podobný blog nikdy neotevřou. Na druhé straně pak stojí ortodoxní ochránci. To jsou ti, kteří nesnesou zvuk motorové pily, neboť živé buňky je třeba chrániti do poslední živé mitochondrie, nehledě na to, že zanedbané stromy  mohou zabíjet. I ve vztahu ke stromům potřebujeme silnou střední třídu. Ne silnou ekonomicky, ale silnou mentálně. Do této skupiny patří ti, kteří vědí, že stromy potřebujeme, ale že občas musíme ty staré a nebezpečné vyměnit za mladé a zdravé. Střední třída by měla dětem říkat, jak to vlastně je. Vlastně říkat je málo, tabletové děti tomu stejně moc nerozumí. Cesta k normálnímu vztahu dětí ke stromům vede trochu jinudy. Ani ne tak přes  vyučovací hodiny, jako skrze hry a pobyt pod korunami stromů.
Na svých cestách po stromech často pokukuji a kromě listí, květů, kůry a pokroucených kmenů, velmi často vidím ještě něco navíc. Kde to jenom trochu jde - motají se děti.

neděle 1. března 2015

Zahrada u modrého plotu

Zahrada u modrého plotu má zcela zvláštní příběh. Jedná se vlastně o řešení, které vzniklo díky tomu, že zahrada byla příliš velká. Byla velká na to, aby se celá udělala útulně, aby nikde nic nerušilo, nikde nic nevyčnívalo - a hlavně - aby se vůbec dala zvládnout.

No a proto vznikla ve velké zahradě zahrada malá. Jakási zahrada v zahradě, nebo cosi jako rezervace v obyčejném lese. Pro vznik takové rezervace by třeba posloužili živé ploty, pomocí kterých lze oddělit cokoliv od čehokoliv. No jo - jenomže to docela dlouho trvá. O něco rychleji hotový je tedy plot neživý. A pro ten jsme se spolu s majitelem budoucí zahrady v zahradě rozhodli. Volba padla na hotové plotové díly. Jejich původní barva byla oranžově hnědá. Nakonec jsme vybrali barvu modrou. Tedy světlounce modrou, abych byl přesný. Práce na této zahrádce měla několik etap, ale nyní si představíme jenom jednu z nich.
Měl bych po správnosti začít od začátku, ale naučil jsem se, že první fotka musí být tak hezká, aby jste se zvědavostí četli dál. Nyní se už ovšem mrkneme na vývoj této etapy pěkně postupně.

pátek 2. ledna 2015

Araukárie a spol.



Při návštěvách zahradních center se občas můžeme potkávat se zvláštní rostlinou, která už na první pohled vypadá, jakoby byla trochu z jiného světa. Její tmavě zelené šupiny a velmi řídce rostoucí větvě, ji zejména v mladistvém období propůjčují podivný a rozhodně nepřehlédnutelný vzhled. Dokonce i jméno této dřeviny působí dojmem docela exotickým. Dostala jméno podle chilského města a provincie  Arauco - jmenuje se Araucaria. Čeština pro tento strom zvolila jméno blahočet, často se ale používá i lehce upravené slovo araukárie.